Vy všichni jste Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. (Gal 3, 26 – 28)

Známé úsloví říká, že šaty dělají člověka. Je to pravda? Oblékáme se přece podle toho, co budeme dělat nebo kam se chystáme. Oblečení si vybíráme podle nálady, jinak když jsme smutní, jinak když máme radost. Je ale pravda, že to, co máme na sobě, na nás zpětně působí  a ovlivňuje, jak se cítíme. Citované úsloví spíš vyjadřuje skutečnost, že podle oblečení si velmi často utváříme o druhých první dojem, společensky je zařadíme a často se pak podle toho k nim chováme. Je to poněkud povrchní, ale většina lidí zareaguje jinak, když je osloví někdo v drahém obleku a když bezdomovec v otrhaných šatech. U nás to možná nepociťujeme tak silně, ale v mnoha zemích či společnostech šaty vyjadřují společenský status a tedy i pozornost, které se jejich nositeli dostává. Asi proto apoštol Pavel používá zvláštní obrat „oblékli jste se v Krista“. Bůh na nás hledí jako na Něj. Stali jsme se Božími dětmi – to je teď náš status, naše pravá identita. Máme v Božích očích stejnou důstojnost jako Kristus. Oblečení v Krista neznamená oblečení uniformy či vmáčknutí do stejné formičky. Když Pavel píše, že už není rozdílu, říká tím, že tato nová důstojnost je mnohem hlubší. Překonává rozdělení, která jsou mezi lidmi způsobována rozdílností původu, společenského postavení atd. Jsme zváni dívat se na sebe navzájem tímto Božím pohledem, kdy v nás ve všech vidí svého Syna. Pak zakusíme, že i když nejsme stejní, jsme jedno v Kristu.

Tato neděle otevírá začátek toho celku Lukášova evangelia, který bychom mohli nazvat „O pravém učednictví“. Jak tedy jedná skutečný, pravý učedník Ježíše? Ježíš nejprve začne pozváním k následování. A to se týká i nás.

1. ČTENÍ 1 Král 19,16b.19-21

Scéna se odehrává v 9. stol. př. Kr. v Severním Izraeli. Předcházelo jí bouřlivé období, kdy Eliáš zastavil na hoře Karmel šířící se pohanství, ovšem za cenu velké nelibosti krále Achaba a jeho manželky. Musel prchnout daleko do pouště na horu Sinaj (cca 400 km). Tam dostává příkaz vrátit se a předat své poslání. Elizeus je v některých textech jmenován jako Elíša.

Hospodin řekl Eliášovi: „Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe!“ Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: „Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou.“ Eliáš odpověděl: „Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal.“ Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.

2. ČTENÍ Gal 5,1.13-18

Svatý Pavel řeší velký problém prvních křesťanů: Musí přijmout obřízku a s ní předpisy Tóry, aby mohli být křesťany? Pavel urputně hájí novou skutečnost: není třeba být nejprve Izraelitou se všemi povinnostmi! Znamená tato svoboda, že nejsme vázáni žádnými morálními požadavky?

Bratři! To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: ‘Miluj svého bližního jako sebe.’ Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili! Chci říci toto: Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.

EVANGELIUM                 Lk 9,51-62

Na tomto místě Lukášova evangelia nastává vypravěčský zlom. První věta našeho textu ukazuje, že od této chvíle Ježíš zaměří svůj pohled na Jeruzalém, kde položí život za naši spásu. (Autor na tomto místě dělá tzv. velkou vsuvku a do známé osy evangelia vkládá deset kapitol.)

Když se přibližovala doba, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“

K ZAMYŠLENÍ

Samařská vesnice se stala úžasným obrazem. Mnohokrát v dějinách křesťanů se znovu a znovu ptáme: Nemáme seslat oheň a „hříšné místo“ zničit? Ale Ježíš takto nejedná. Ba co více, učedníky napomenul! S touto zkušeností se teprve sami sebe ptáme, zda chceme jít s Kristem a za Kristem. Asi každý se opatrně poohlíží po jistotách, které má. Vzdát se jich? Bůh nechce člověku sebrat vše, co má. Často naopak žehná našemu rozvoji. A přece ti, kdo jsou svázáni „jistotami“ svého stavu, jen těžko budou svobodní pro následování Krista a možná ani pro život ve svobodě.