"Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu." Mk 1,15

Věříme-li, že Boží slovo trvá a naplňuje se napříč časem i v našich životech, pak zní dnešní verš trochu provokativně. Většině z nás není asi poslední dobou do skoku. Jsme sklíčení a otrávení dlouhou těžkou situací v naší zemi i ve světě. Covid mnohdy převrátil naruby naše životy, vztahy, živobytí, jistoty… Když Ježíš ohlašuje příchod Božího království – ohlašuje vládu spravedlnosti a pokoje, porážku nemocí, zla, nenávisti, smrti… My však kolem sebe vidíme pravý opak.

Jenže jak to tehdy vypadalo, když Ježíš přišel a ohlašoval nastolení Boží vlády? Ani tehdy nepřišel „ráj na zemi“. Přesto Ježíš svou mocí svědčil o tom, že jeho vláda je silnější než jakékoliv zlo. Osvobozoval, uzdravoval, vracel život a naději tam, kde vládla smrt a strach, vstupoval do lidské bídy. I dnes si můžeme přivlastnit tento verš. Bůh ohlašuje, že se naplnil čas. Že je blízko. Jeho zachraňující přítomnost je blízko každému z nás.

Možná se tomu ale zdráháme uvěřit. Platí to opravdu i pro mě? Vždyť nic takového nevnímám. Jak mohu zakusit nastolení Boží vlády v téhle době? Ježíš však ještě dodává: „Obraťte se a věřte!“ „Obrátit se“ se nám může zdát náročné, nad naše síly. Ale v podstatě to znamená „obrátit“ svůj pohled „nahoru“ k Bohu a „odvrátit“ svůj pohled od zajetých vzorců myšlení. Znamená to odvrátit svůj podhled od skepse, která nás ovládá a která tvrdí, že Bůh je daleko, že jeho láska k nám nedosáhne. A na místo skepse hledět na Boha. A toho pak zvát do všech okolností svého života: Pane, přijď se svou mocí!

„Uvěřit“ znamená odevzdávat Bohu nejen náš strach ale i naše představy, jak by měla jeho vláda v našem životě, ve světě vypadat. Když to uděláme, určitě Bůh neodejme všechno těžké, s čím se potýkáme. Mávnutím ruky neodstraní všechno, co jsme jako hříšní lidé pokazili. Budeme muset dál bojovat s důsledky našich špatných rozhodnutí, se svým strachem a skepsí, s pochybnostmi, s chutí vzdát to, přestat se snažit, přestat věřit… ale zlo nad nám ztratí svou fatálně zničující moc.

Proto se postavme v důvěře na Boží slovo, že do všeho přichází Pán se svou mocí. Pak můžeme zakoušet, že Bůh bojuje po našem boku, někdy mocně, jindy tichou přítomností, jindy nadlehčováním našich břemen. A navzdory vnějšímu zdání celý náš život vede do konečného vítězství.

„Naplnil se čas“, zní po 2000 letech i pro nás. Boží království, i když skrytě, přichází. Je přítomné i teď a tady. Obraťme se a věřme evangeliu. Přijď, Pane!

Během této nedělní liturgie sledujeme podobně jako minulou neděli začátek evangelia. Pozorujeme Ježíše, jak začíná svoji misi. Jedná s velkou autoritou, s jakou v minulosti jednal jedině sám Hospodin. Ježíš Boží mocí proměňuje události, lidskou bolest a selhání.

1. ČTENÍ Dt 18,15-20

Mojžíš řekl lidu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: ‘Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na tento veliký oheň, abych nezemřel.’ Hospodin mi tehdy řekl: ‘Správně mluví. Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. Kdo by však neposlechl mých slov, která bude mluvit v mém jménu, toho poženu k zodpovědnosti. Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít!’“

2. ČTENÍ 1 Kor 7,32-35

V návaznosti na minulou neděli pokračujeme ve čtení 7. kapitoly listu Korinťanům; jde o souhrn odpovědí na několik otázek týkajících se manželství a celibátu. Pavel nedělá systematický výklad o zvláštním povolání k manželství. Naznačuje pouze křehkou hranici mezi lidskou emocionalitou a duchovním světem člověka.

Bratři! Rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži. To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu.

EVANGELIUM Mk 1,21-28

V prvních kapitolách evangelií se setkáváme s Kristem, který svým jednáním i slovy vysvětluje, co znamená Boží království – je silnější než moc nečistého ducha (synonymum pro démona).

V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu přísně rozkázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.

ZAMYŠLENÍ

Číst o démonech v dnešní době? Nepatří spíše do pohádek či do otázek psychologie? Evangelium je Boží slovo, kterým nám Pán osvětluje skutečnost. Ducha zla se člověk nezbaví psychologií ani vytěsněním. Jde o ducha, který je mocnější než člověk, postavil se proti Bohu, ale je vždy slabší než Bůh. Vyhnáním démona Kristus zjevuje, že před námi nestojí jen zajímavý či moudrý učitel, ale sám Bůh!