Tomáš, jeden ze Dvanácti, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ (J 20,24-28)

Když se učedníci setkali se zmrtvýchvstalým Ježíšem, Tomáš, jeden z nich, s nimi nebyl. Ostatní učedníci se s ním tak chtěli podělit o svůj zážitek a sdílet s ním svou radost. Jejich snaha ale vyšla naprázdno. On to nezažil, takže jim jejich vyprávění nevěřil. „Dokud neuvidím, dokud se nedotknu jeho ran, neuvěřím…“, říká Tomáš.

Není snadné druhým předávat svoje zkušenosti s Ježíšem, sdělovat, jak působí v našem životě a co pro nás udělal. Setkání s ním bývá natolik důvěrné, že je mnohdy velmi těžké o tom druhým vyprávět.

Společenství, jehož byl Tomáš součástí, ho ale podrželo. Učedníci neřekli, „tak když nám nevěříš, nemáš mezi námi už co dělat“. Unesli jeho pochybnosti a umožnili mu tak, aby se i on s Ježíšem mohl setkat. A to setkání stálo za to. „Jestli to potřebuješ, jestli ti to pomůže, tak se dotkni mých ran…“, říká mu Ježíš. A to Tomášovi stačilo. Stačilo mu setkání s Ježíšem, který chápe jeho pochybnosti, který vidí jeho potřeby a který je ochoten k čemukoli, co by mu pomohlo, aby v něho uvěřil.

I pro nás je důležité odhalovat pravou podobu Boha, který nám vždy jde vstříc, který má pro nás pochopení. A také je pro nás důležité být živou součástí společenství křesťanů. Společenství s ostatními, kteří sdílejí naši víru, nás totiž může nést, když máme pochybnosti, když je naše víra malá, kdy už nevíme, jak dál.

A tak i v době pandemie, když je naše setkávání omezené, hledejme různé formy, jak se navzájem povzbuzovat - online, telefonicky, v modlitbách za sebe navzájem…

• Sbírka na kněžský seminář: 10 500 Kč. Další dary: 1 800 Kč. Pán Bůh zaplať.
• Stále se může mše svaté zúčastnit jen rodina, tzn. minimální počet lidí.

Josef k sobě přijal Pannu Marii, stal se pěstounem Pána Ježíše, staral se o ně, chránil je. Učím se být zdvořilý k druhým, nepoužívám hned tvrdá slova, když si nerozumíme, nedělám žerty, které druhé zesměšňují. Modlím se za druhé lidi i za ty, na které se zlobím.

Přijetí je vlastností, kterou se tento měsíc chceme učit od sv. Josefa -  Josef k sobě přijal Pannu Marii, stal se pěstounem Pána Ježíše, staral se o ně, chránil je.

Přijímat druhé je někdy velmi obtížné. V životě se často dostáváme do situací, kdy se musíme stejně jako sv. Josef rozhodnout, zda někoho přijmeme.

Kdy se nejvíce můžeme učit u sv. Josefa? Kdy to bývá v našem životě těžké?  Např.

- Má se nám narodit „neplánované“ dítě. Přijmout toto dítě, když jsme chtěli jen dvě(tři..), nebo nám lékaři oznámí, že právě naše očekávané dítě nebude úplně zdravé.

- Děti nám dospějí a přivedou si partnera – dokážeme ho přijmout do své rodiny? Nejsme příliš zaslepeni svou láskou ke svému dítě a nemyslíme si, že právě on/ona není ten pravý pro mého syna/dceru.  

- Nebo naopak, my přicházíme do nové rodiny. Dokážeme přijmout partnerovi rodiče a celou jejich rodinu?

- Naše děti nenaplňují naše představy – nesnažím se je jen manipulovat do svých představ čemu by se měli věnovat nebo je skutečně vedu k tomu, co bude rozvíjet jejich vlohy a nadání…  

V měsíci dubnu se zkusme se nad těmito otázkami zamyslet.  Přemýšlejme nad tím, zda své blízké přijímáme skutečně takové, jací jsou, nebo se je za každou cenu snažíme změnit podle svých představ? Bůh nás přece stvořil každého s jinými dary a nadáními. Zamysleme se, nad naším vztahem k našim nejbližším, v čem já osobně se mohu zlepšit? Pokud přijdeme na to, že se nám něco nedaří, pokusme se to změnit. Snažme se je přijímat a chovat se k nim s láskou a trpělivostí a spíše než kázáním, hádáním se vyčítáním apod. jim buďme příkladem.

Církev se znovu vrací k události vzkříšení. Dnes již ale nahlédneme tuto skutečnost pohledem důsledků. Co nám Kristovo vzkříšení přineslo? Jak z něho můžeme žít konkrétně my?

1. ČTENÍ  Sk 3,13-15.17-19

Třetí kapitola popisuje první znaky doprovázející ty, kteří žijí v moci Ducha svatého. Petr a Jan „náhodou“ potkají chromého. Prosí za něj v Ježíšově jménu a Bůh jedná, zde konkrétně uzdravením. Jde tu o následnou reakci mnoha lidí. To je okamžik, kdy má Petr svědčit o Kristu a hlásat evangelium.

Petr promluvil k lidu: „Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy však jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny.“

2. ČTENÍ  1 Jan 2,1-5a

Tento de facto úvodní text Prvního listu Janova navazuje na samotný začátek epištoly, kde se mluví o Bohu, který je světlo, a že my máme s ním i mezi sebou společenství. Zřejmě jde o nesváry v komunitě křesťanů. Náš text je ilustrací, jak se v křesťanské praxi setkává zápas o dokonalost s naší slabostí a sklonem k hříchu. Pravda, lítost a úsilí.

Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.

EVANGELIUM                  Lk 24,35-48

Každý z evangelistů vybral a literárně upravil závěr svého evangelia tak, jak se domníval, že bude na co nejkratším prostoru co nejvíce vystihovat proběhlé události. Lukáš věnuje prostor vyprávění o dvou učednících a jejich cestě do Emauz. A teprve po této „přípravě“ přichází Ježíš ke všem do večeřadla. Jde o závěrečné verše Lukášova evangelia, tedy i určité vyvrcholení předkládané zvěsti.

Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: „Máte tady něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.“

K ZAMYŠLENÍ

Vrchol Lukášova evangelia popisuje znovushledání Ježíše s učedníky. Přichází jako vítěz nad smrtí, ale nikoli jako panovník, který se všem pomstí. Cíl má jiný, rozšířit zvěst o záchraně. V závěrečných slovech zaznívá podstata této zvěsti: Kristus trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a v jeho jménu je hlásáno pokání, aby nám byly odpuštěny hříchy. Slovo „pokání“, řecky metanoia, znamená také obrácení; odvrácení se; lítost. Ježíšovo evangelium spočívá v ochotě zříci se cest zla a přijmout Ježíše do svého života.