• Měsíční sbírka: 5 500 Kč. Dar na kostel: 2 000 Kč. Pán Bůh zaplať.

Každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni. (srov. Ef 5,25)

Když přemýšlíme o dokonalé partnerské lásce, naskočí nám možná obrazy skvělých zamilovaných párů z mnoha filmů. A tehdy si jen povzdechneme, že my k něčemu takovému máme daleko, nás se toto bohužel netýká... Představa dokonalého či alespoň lepšího partnera/ky pro nás tak může být iluzí a trápením, které bolestivě drásá naši realitu.  Možná bychom chtěli neustále žít na vlně příjemných emocí.  Předpokládáme, že těžkosti projdeme s lehkostí, protože ten druhý nás podrží... Skutečnost je ale jiná. Partner nám často nedává, co potřebujeme.  Namísto toho přichází frustrace z nenaplněných očekávání.  Společné soužití drhne. Autor biblického citátu v záhlaví ale otáčí náš pohled od partnerových nedostatků ke Kristu. Dává nám jiný návod k manželství – Kristovu lásku. Takovou lásku, která nehledá jen svůj prospěch, ale vydává i sebe sama. Trpělivě dává a nepočítá kolik. Přechází nevděk, stále doufá a věří – navzdory všemu. Možná si řekneme: "Toto je vysoká laťka, dávat, nepočítat, nečekat nazpět...  Na to nemám! Brzy by mi došly baterky..."

Přesto to dnes můžeme zkusit.  Když máme pocit, že máme od partnera málo lásky, obracejme svůj pohled k Bohu - nekončící Lásce. Čerpejme nejprve u něj a pak dávejme dále. Můžeme tak zažít paradox.  Dáváme a neubývá.  Je to podobné jako u autobaterie. Čím více jezdíme, tím víc se baterie dobíjí. Žádný náš laskavý skutek či slovo nepřijde nazmar a naplní v posledku nás samotné. Tajemství hezkého vztahu v manželství není o naší nastavené dlani, ale v tom, že chceme především dávat. V tom bude naše radost. Co mohu dnes dát?

Začíná školní rok a s ním jako by se změnila i témata čtení. Vracíme se k Markovu evangeliu a na několik nedělí nahlédneme do listu svatého Jakuba. Dnešní text evangelia otevře velké téma: Jaký je rozdíl mezi bezduchým a oduševnělým zachováváním tradic? A připojme i modlitbu za ty, kdo nastupují do školy, i za jejich učitele.

1. ČTENÍ  Dt 4,1-2.6-8

Mojžíš řekl lidu toto: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a ro¬zumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme? A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji?“

2. ČTENÍ  Jak 1,17-18.21b-22.27

Jakubova epištola hned od prvních veršů začíná ostrým tónem. Jakub povzbuzuje zkoušené, ale ostře kárá ty, kdo se povyšují. Na to navazuje náš text. Je povzbuzením k pokoře a k radosti z Božího a nikoli jen našeho díla.

Bratři moji nejmilejší! Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno u hvězd otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa.

EVANGELIUM                  Mk 7,1-8.14-15.21-23

Popsaná scéna je stěžejní pro pochopení Ježíšova postoje k Zákonu: Neruší Zákon ve smyslu anarchie. Naopak požaduje, aby jednotlivé příkazy byly v našem jednání naplněny vnitřním obsahem: víme, proč takto jednáme.

Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou; a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů, měděných nádob a lehátek. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: ‘Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.’ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“ Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě, všichni, a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, nerozumnost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“

K ZAMYŠLENÍ

Církev je vnímána jako instituce zachovávající dávné tradice. Kde je hranice mezi mechanickým, bezduchým ulpěním na stále stejném a mezi skutky, symboly a myšlenkami oživenými v aktuální situaci mocí Božího ducha? Nejednou se ukazuje, že zachovávání tradic je vlastně formou útěku do jistoty před ohrožujícím světem stále nového rozhodování se. Opakem je potřeba mít něco stále jinak, nezvykle, být hlavně jiní než ostatní… Ježíš dává návod: Duchovní kvalitu nedává tradice, zvyk, móda…, ale to, co je skutečnou příčinou našeho jednání, tedy co motivuje jednání v našem srdci.