Farníci, před každou mší svatou se modlíme za synodální proces. Pomalu nastal čas, aktivně se zapojit do prvního kroku této cesty na úrovni farnosti. Je nám předloženo 10 témat s otázkami. Skupinka (5-10 lidí) si vybere jedno téma a pokusí se formulovat odpovědi na otázky. Skupinku může vytvořit již existující společenství (např. schola, sbory, manželé, senioři, akolyté, lektoři, modlitby matek, živý růženec, atd.) nebo lidé, kteří se znají. Skupina se sejde 2x (v adventu a někdy po novém roce). Zde jsou témata a výběr otázek. V klidu si je přečtěte. Pokud byste se chtěli na výzvu papeže Františka zapojit do farní skupiny, přihlaste se na faře. Pokud se domluvíte na celé skupině, vyžádejte si u kněze další pomocné materiály.

  1. NA SPOLEČNÉ CESTĚ: V církvi a ve společnosti jdeme jeden vedle druhého po stejné cestě.

Jsem křesťanem pro sebe, anebo s druhými? Jak si k sobě navzájem v našem společenství můžeme být blíže? Může se někdo v našem místním společenství církve cítit, že není součástí farnosti/místní církve? A proč je ponechán na okraji? Jakou představu mám o místní církvi, tj. o naší farnosti – co mi tam chybí, co hodnotím pozitivně-negativně? Možná, jaký je můj „sen o Církvi“?

  1. NASLOUCHAT: Naslouchání je první krok, ale vyžaduje otevřenou mysl a otevřené srdce, bez předsudků.

Jaká je váha slova každého člověka (mladý člověk, žena, muž, laik, zasvěcené osoby, kněz) v našem místním společenství? Co komplikuje naše naslouchání druhým v našem místním společenství? Nasloucháme byť i kritickým názorům o církvi od lidí, kteří nejsou křesťany nebo z jakéhokoliv důvodu se od církve distancovali? Jsem otevřený pro jiný názor a zkušenosti a jsem ochotný rozšířit svůj pohled na věc?

  1. UJMOUT SE SLOVA: Všichni jsou vybízeni, aby mluvili odvážně a otevřeně, tedy svobodně, pravdivě a s láskou.

Jakou máme zkušenost se „svobodným, odvážným a otevřeným mluvením“ v našem společenství farnosti? Jaké podmínky si pro takovéto svobodné, otevřené a odvážné mluvení představuji? Brání mi něco, abych v církvi pokorně, ale s odvahou a otevřeně vyslovil svůj názor? Nejsou v našich představách o životě uvnitř farnosti (kněz vs. farníci a naopak!) určité negativní předsudky? 

  1. SLAVIT: „Společné putování“ je možné pouze tehdy, pokud vychází ze společného naslouchání Božímu slovu a slavení eucharistie.

Jaké místo má v mém prožívání života s Bohem liturgie, zvláště nedělní bohoslužba? Jaké formy liturgického slavení a společné modlitby upřednostňujeme v našem společenství, a proč (mše svatá, adorace, pobožnosti…)? Jaké služby jsou rozvinuty v liturgickém slavení naší farnosti? Jaké by mohly být rozvinuty tak, aby byla liturgie odrazem rozmanitosti služeb a charismat křesťanů? Jaké kroky děláme k zapojení nově příchozích do naší farnosti tak, aby se cítili být přijati?

  1. SPOLUZODPOVĚDNOST ZA MISIJNÍ POSLÁNÍ: Synodalita slouží misijnímu poslání církve; všichni členové jsou voláni k tomu, aby se na něm podíleli.

Co znamená pro můj život, že každý pokřtěný je zároveň poslaný – tj. misionář? Jsme skutečně misijním společenstvím, církví pro druhé, anebo do sebe uzavřenou skupinou? V čem konkrétně se projevuje naše společenství jakožto misijní? Jak se snažíme tvořit vztahy a spolupráci s místní samosprávou? Snažíme se nabízet své služby ve prospěch všech lidé žijících v naší farnosti? Jaké mohou být naše osobní vnitřní překážky pro hlásání/evangelizaci (ostych, neznalost, nezájem, malá osobní motivace)?

  1. VÉST DIALOG V CÍRKVI A VE SPOLEČNOSTI: Dialog si žádá vytrvalost a trpělivost, ale umožňuje také vzájemné porozumění.

Dialog není jen prostým „mluvením dvou“ nebo více lidí. Ale snahou vžít se do jejich situace, přijmout jejich úhel pohledu. Daří se nám takto postupovat při komunikaci v našem církevním společenství? Jaké platformy/struktury pro dialog jsou ve vaší farnosti vybudovány? Jakou zkušenost máme s řešením konfliktů a obtížných situací?

  1. S JINÝMI KŘESŤANSKÝMI DENOMINACEMI:  Dialog mezi křesťany různých vyznání, vzájemně spojených jedním křtem, má na synodální cestě zvláštní místo.

Snažíme se aktivně tvořit vztahy s jinými křesťanskými církvemi, které žijí na území naší farnosti, s nimiž nás pojí jedna víra v Ježíše Krista, anebo převládá lhostejnost a nezájem?

  1. AUTORITA A SPOLUÚČAST: Synodální církev je církví participující a spoluodpovědnou.

Naslouchá kněz ve vaší farnosti názorům všech? Cítím se být pokládán za plnohodnotného člena našeho společenství a mám vůbec zájem jím být? Co mi říkají slova „spoluzodpovědnost v církvi“? Jakým způsobem se stanovují ve farnosti pastorační priority? Jsou kněží (bohoslovci, tj. budoucí kněží) dostatečně formováni pro týmovou spolupráci a k naslouchání všem? Jaké jsou vaše představy/očekávání o působení a poslání pastorační rady farnosti?

  1. ROZLIŠOVAT A ROZHODOVAT: V synodálním duchu činíme rozhodnutí na základě rozlišování toho, co Duch Svatý říká prostřednictvím celého našeho společenství.

Co rozumím pod pojmem „společné rozlišování“? K jakému postoji nás to může vést v naší farnosti? Mají možnost všichni členové vašeho církevního společenství podílet se na rozhodování? Co by jim k tomu mohlo pomoci? Co jim k tomu může bránit? Jsme ochotní měnit zvyky a zažitá schémata na základě toho, co jsme ve společném rozlišování objevili jako nový podnět Ducha Svatého? Nelpíme raději na tom, aby bylo zachováno to, co se „odjakživa“ dělalo?

  1. FORMOVAT SE V DUCHU SYNODALITY: Synodalita s sebou nese vnímavost pro změnu, formaci a neustálé učení se.

Co pro mě znamená, že Duch svatý může a chce promlouvat skrze mé promlouvání a jednání v naší farnosti? Co by nám pomohlo, abychom si uvědomili vlastní sounáležitost s naším církevním společenstvím? Čím bych mohl osobně obohatit život našeho společenství?